O počasí
|
Sice denně pozorně sledujeme Slunce na přístrojích pracujících s různými vlnovými
délkami /všimli jste si dnes také těch fleků?/, ale větší starosti nám momentálně dělá ta zima. Takřka nám připomíná šílenou zimu popisovanou v prvním a třetím dílu vynikajícím románu Briana Aldisse Helikonie. Tím skoro hlavním v celé knize je skutečně líčení přírodních poměrů na planetě Helikonii, kde každé roční období trvá několik století - takže každé z nich stojí za to. V prvním díle zima končí a začíná jaro, díl druhý popisuje léto /to je ovšem také šílené/ a ve třetím zase začíná zima. Vyšlo /s velmi hnusnou obálkou/ i česky. 
 Podobnou klimatickou lahůdkou je i román Roberta Silverberga Na konci zimy. Silverberg se ovšem rozmáchl. Popisuje Zemi v budoucnosti vzdálené 26 000 000 let, a to ještě poté, co na ní právě skončila asi 700 000 let trvající doba ledová. Obyvatelé planety po nekonečné době chladu opouštějí jeskyně, ale už to nejsou lidé... Celé to pak pokračuje románem Nové jaro. Trilogie má ještě třetí díl, ale ten nikdo z naší redakce nikdy nesehnal. Anglické i německé vydání vydání mají velmi krásné a sugestivní obálky. /Německou je nutno si prohlédnout v pořádné velikosti!/ 
 Dost drsné klima vévodí i druhému dílu trilogie Harryho Harrisona Zima v ráji. Celá trilogie je ale zajímavá spíš něčím jiným. 
 Velmi nevlídné počasí i podnebí, i když ne chladné, ale sychravé a nekonečně vlhké s neustálým deštěm, je vlastní planetě, na které se odehrává děj románu Kira Bulyčova Slyšel jsem Zemi. /Tuhle knížku ale těžko seženete, protože všechny romány z edice Saturn jsou dnes skoro rarity./  Někdy příště si všimneme jevu, který se špatným počasím dost těsně souvisí a který vás jistě také zajímá: šílenství! |